Opylované plody, divoká džungle ze všech krajů Sramu, spící papoušci v korunách, Palmy, orchideje, plačící vodopády, narcisy, pampelišky a mezi nimi jemná masožravka v červeně-krvavě sepraných šatech… Ona v ultrafialových stínech a infračerveném rouchu. Dokonalost mučenek, kolibříků,gekoních mláďátek, lilií, vanilky, plodů skořice, smutných lemuřích hlasů, cukrových kaktusů, noci, vůně divokosti, světla ohně, s nádechem jemného screamo nářku za posledních 6 dnů.

 Tisíce, miliony, miliardy. Vysadil bych tě, jako pozlátko, přilepil malý kroužek, proklel bych zbytek žijících královen, neboť si nahradila celou podstatu moci. Buď zdráv, horký drahokame, jenž se mi tak spořádaně dereš do očí.

 Zdravím tě Jud, vítám tě a dochází mi slova nad tvojí velikostí. Královna by zasloužila vypálená města, hromady pokladů a všemožné zhmotněné lakomství. Jsem tak neuvěřitelně pyšný, Jud. Tvá slova zasáhla do srdcí každého Perferčana, proťala si je všechny. Sám bych to lépe nedokázal.

 Dalo nám to spoustu úsilí, já i ty Jud víme, že jsme ztratili veškeré právo čistoty, kterou jsme s narozením dostali. Naše cesta byla těžká, však nyní víc cítím chuť těch omamných plodů, kterými se dusím.

 Nejsi sama. Každý přináší oběti svému pánu, ať je ten pán víra, život či láska. Já vím, že to bolí, ale musíme si uvědomit, co teď máme. Jsi královna dálek, které neznáš, lidé tě v životě neviděli a zbožňují tě za poselství dalším stům generacím. Dala si jim to, co chtěli, dala si jim to, co si za svojí oddanost zaslouží.

 Víš, že je to pro mě čímdál těžší a těžší. Žárlím, jako nikdy předtím. Nevim, jak dlouho vydrží moje žízeň po tobě. Nevím kolik kilometrů mě konečně donutí to celé otočit. Zešílel jsem díky tobě, zešílel a blouzním….jsi jedovatá kyselina a tolik mi chutnáš. Scarlet fever…. Malá symbióza hříchů… Přenašečem si ty, jsem ti tak slepě vděčný.

                                         V hříšných dobách Jud

„ Kvůli Perferpolis? Snad kvůli mně, né! Kaškine on je jiný než ty!“ Tíživá otázka, proč tu znovu s ním je, proč to celé dělá?

„ Né, jemu závisí pouze na dobytých městech, bohatství, rozmachu!“ Věděl, že je to hračka, ať byli v pralese zikkuratu nebo v komnatách.

 Nastala hanebná pomlka. „ Kaškine, ty si mě nezasloužíš,“ bez přetvářek, komedií.

 „ Já vím!“ Štěkl a posadil se. Ležel v Juditině klíně. „ Ale nejsi pro mě to, co pro něj. Kus nábytku, součást tohohle divadla. Jsi pouze kus něčeho, co tu vždycky bude, co dostal tak levně… Za pitomý cár papíru!“.

 Zamrzelo jí. Stroj trauma, halucinací, sebedestrukce. Nepříčetně zakroutila hlavou, připravená mluvit. Byl rychlejší: „ Měla by si otevřít oči, Juditho! On není takový, jak si ho maluješ. Jsi mu ukradená a jen ti lepí med kolem huby. Až moc mu to žereš.“

 „ Proč to říkáš Kaškine? Závidíš mu snad,“ vydolovala těžce ze zmalovaných rtů.

 Ticho, pouze skřeky nočních ptáků, lagun a šum kaloních křídel. Byla poblázněná z vůně kokosových lupínků a spáleného pomela.

 „ Ano.“ Neslitoval se křišťálovýma očima.

 Všechno bylo tak dlouhé. While, uhodila pěstí do nasáklé trávy: „ Neznáš ho,“vyskočila na nohy.

 „ Věř mi, že po tom ani nijak netoužím.“ Ledabyle zůstal ležet opřený o pravý loket, jen lacině na ní hleděl, bylo mu jasné, jak to dopadne.

 „ To si buď také jistý, že se s ním nikdy nepoznáš. O to se vlastnoručně postarám.“ Panovačná kočka si všimla diamantových ranek, které nebyly ještě zcela zocelené, Bylo to tak neskutečné, nevěděla, který poryv jí víc sráží na kolena. Daň vzpomínek či nenávist?

 „ To by si vážně měla, pokud mu žereš tyhle žvásty“ bez zájmu hodil psaní do vlhké trávy. Chlad.

 „ Mám toho dost.“ Otočila se po kluzkých konečkách lemon grass. „ Tohle ti tady nenechám. Pro mě to totiž nejsou žvásty“.